Znak obec Libomyšl

Obec Libomyšl



Historie obce

Z historie obce Libomyšl

Libomyšl leží asi 2 km severně od Lochovic v rovině u Litavky, pod stráněmi „Vyšeboh.“ U východního okraje obce vystupuje z luk homole vršku zvaného Hrádek. O původu jsou dodnes rozpory – zda je tento vrch nasypaný lidskou rukou nebo výtvor přírody lidskou rukou dosypaný a upravený. O jeho vzniku lidskýma rukama by mohla nasvědčovat nejen poloha v rovině, ale i materiál a sousední místo, zvané „Na pánově“, odkud mohla být brána zemi při stavbě kopce. Jistotu přinese teprve řádný archeologický průzkum. Hrádek je korunován starobylou rozložitou lípou. Název vršku, „Hrádek“, pochází od hrádku nebo tvrze, která na něm stávala. Posledním zbytkem tohoto sídla je hluboký a široký příkop, který objímá v polokruhu jižní část vršku. Okolo něj je na této straně patrný někdejší val. Byl-li někdy kolem celého vršku, nelze již rozeznat. Je možné, že se nacházel jen na straně chráněné – to se také shoduje s úbočím Hrádku, které je na této straně méně příkré. Na severní straně nejsou stopy po příkopu, je tam však uměle udělaný jakýsi odstavec, ze kterého se jezdilo nahoru k tvrzi. To také naznačuje, kudy vedla cesta na Hrádek. Šla od vesnice od západní strany až k severozápadnímu konci valu a odtud pak nahoru směrem od východu k západu. Uvnitř opevnění se nachází tvrziště vejčité podoby, sice neveliké, ale přece takové, že zde mohlo stát prostorné stavení a ještě zbývalo dost místa pro dvorek. Na samém temeni Hrádku roste starobylá, rozložitá lípa, viditelná z daleka. Po někdejší tvrzi, ani pozdější kapli, není zde již ani památky. Na konci 19. století prý zde bývaly hluboké díry, pocházející od propadlých sklepů. V lidové tradici se udržuje i pověst o tajné chodbě, vedoucí z Hrádku přibližně severovýchodním směrem. První historická zpráva o Libomyšli pochází z roku 1370, z níž se dovídáme, že v té době vlastnili Libomyšl Oldřich z Libomyšle, v jehož držení byla část Ohrazenice a Křešína a Smil z Libomyšle, mající část Hořovic. Oba dva spojili majetky dohromady. Oldřich zemřel kolem roku 1404, jeho podíl dostal potom Smil, o němž jsou další zmínky v roce 1407. Jeho pravděpodobný potomek Jan z Libomyšle, vlastnil do r. 1410 manský dvůr na Porostlém. Avšak již v roce 1413 vlastnil Libomyšl Strach z Doubka, který prodal téhož roku úrok na svém zboží v Libomyšli konventu sv. Máří pod mostem Pražským a potom se jako průvodce a pomocník Jana Čelného, dvorského sudí měst královských, připomíná.
 
Popis znaku:
V horní části znaku se nacházejí 3 zvony. Tyto zvony pocházely z libomyšlské kaple, která byla prodána místním občanům. Tyto zvony měly být darovány některému z nově zřizovaných kostelů a příjmy kaple měly připadnou kostelu v Libomyšli, až tam bude postaven. Udržela se však pověst, že se tak nestalo. Zvony byly odvezeny do zámku v Lochovicích, kde zůstaly nějaký čas, až je tehdejší majitelka panství prohrála v kartách – načež zvony měly být odvezeny do Krumlova, kde by se měly nacházet do dnes. 2 stříbrné vlnovky uprostřed znaku značí dvě řeky, která Libomyšlí protékají – Litavku a Chumavu. Dole je vyobrazena zlatá lilie.
 
Želkovice
 
Připomínají se roku 1437. V 17. století zde sídlili manové, kteří měli povinnost k hradu Karlštejnu. Od roku 1850 byly samostatné, od 60. let 19. století patří k Libomyšli. V letech 1905 – 1964 došlo k opětovnému osamocení, poté byly natrvalo sloučeny s Libomyšlí.
Tam, kde kdysi bývala tvrz, stojí dnes velkostatek. Tvrz tvořila obdélníkový čtverhran, opevněný zdí a příkopy. Hlavní část stávala asi uprostřed nynějšího dvora. Na některých místech lze ještě vytušit stopy někdejšího opevnění. Ochranné příkopy tvrze se v případě potřeby snad napájely vodou z blízkého rybníka.
 
 
O čarovné studánce u Želkovice
 
Nedaleko Želkovice teče potok, který se vine k úpatí vrchu a konečně se vlévá do Litavky. Stará pověst vypravuje o rusalce, která přebývala v tom potoce pod vrchem. Rybář Smil slýchal její zpěv, zněl mu za vlahých měsíčních nocí tak vábivě, že si konečně umínil, že zpěvačku vyhledá. Šel jednou potichu při břehu za tím hlasem a vskutku spatřil rusalku, sedící na staré vrbě, nakloněné nad tůňkou. Rusalka byla krásná, vlasy jako zlato jí splývaly po šíji. Sama promluvila na užaslého rybáře, děkovala mu, že je neznepokojuje a slíbila, že mu dopomůže k hojnému rybolovu. Pověděla mu o bylinkách, která by měl trhat a házet do vody, těmi že ryby přiláká. Od té doby míval rybář na potoce bohatý lov, dařilo se mu dobře, dopomohl si tak k zámožnosti. Ale na rusalku nezapomněl. Často, jak jen zaslechl její čarovný zpěv, spěchal k tůňce, aby ji uviděl. Měl ji rád a ona si také oblíbila mladého rybáře. A tak, když ji jednou požádala, aby se stala jeho ženou, nezdráhala se. Řekla Smilovi: „Chceš-li, abych byla tvou, vět, že to nemůže být navždy. Provdám se za tebe, budu ti dobrou ženou, ale jednou přijde čas, kdy od tebe muset nadobro odejít. Bude mi těžko se s tebou loučit. Ale tak je stanoveno: provdá-li se některá z nás za smrtelníka, musí vykoupit svoje pozemské štěstí tím, že po letech odejde do vodní říše a nikdy již nesmí opustit její hlubiny.“ Smil byl rád, že krásná rusalka bude jeho ženou a nechtěl myslet na to, co bude po letech. A tak se oženil a žil s rusalkou  šťastně a spokojeně. Narodila se jim dcerka, která dali jméno Května. Když děvče dospívalo k šestnáctému roku, pozorovalo, že jeho matka už není tak veselá, jako bývala, i Smil to pozoroval. Zdálo se mu, jako by ženu něco tížilo. Muž i dcera se jí ptali, co jí chybí, ale říkala že nic. Jednou, když odešel Smil s rybami do města na trh, zavolala jeho žena Květnu a řekla, aby šla s ní. Vedla ji nedaleko do lesa, tam jí ukázala studánku a řekla: „Cokoli ponoříš do této vody, bude zlaté. Nikdy to nesmíš chtít vytáhnout holýma rukama. I ty by ses proměnila ve zlato. Ale nikomu nevyzraď, kde je tento pramen! Chci, aby měla po mně památku, až mne tu nebude.“ Matce se při tom zalily oči slzami a dcera cítila náhle nevýslovný smutek. Přivinula se k matce, která ji vroucně líbala na čelo. Druhý den, když se Smil probudil, viděl, že ženino lože je prázdné. Myslel si, že už vstala a odešla za domácí prací. V tom se vzbudila také Května a přiběhla k otci všecka ustrašená. „Kde je matka?“ volala úzkostlivě. „Spatřila jsem ji ve snu, že přišla k mému loži, naklonila se nade mnou, políbila mne na čelo a řekla: „Žijte tu blaze! Odcházím tak, odkud není návratu.“ Otec i dcera vyběhli poděšeně za stavení, volali matku, hledali ji všude, ale marně. Nebylo po ní ani památky. Smil se rozběhl k tůňce, volal ženu, ale nedovolal se. Neštěstí se usadilo v rybářově domácnosti. Otec i dcera se ze žalu nemohli vzpamatovat. A jednoho dne Smil, který tu ztrátu nedokázal přenést přes srdce, skočil do tůňky a utonul. Ubohá Května nadobro osaměla. Nevěděla, co si chudák počne. A tu přišla paní z blízkého hradu, kde sama vládla a řekla jí, že si ji vezme k sobě. Ale ta paní byla zlá. Slyšela už dříve o tom, že Května zná začarovanou studánku, sama se jí však nemohla dopátrat. Napadlo ji tedy, že si vezme osiřelou sirotu k sobě, že se od ní dozví o studánce. Ale Května si pamatovala matčina slova a nechtěla povědět nic. Zlá paní se rozpálila hněvem a nelítostně Květnu bila. Tak dlouho ji trápila, až Května konečně pověděla, kde je studánka a paní tam zavedla. Paní utrhla z keře větévku a hodila ji do studánky. Větévka, jak se vody dotkla, byla zlatá. Paní po ní dychtivě sáhla. Května jí ale neřekla, že se člověk té vody nesmí dotknout rukama. A tak se zlá paní proměnila ve zlatou sochu. Května byla od ní osvobozena. Dala sochu opatrně vytáhnout a odvést na hrad, kde od té doby sama jako paní žila. Ale kouzelná studánka vyschla, voda proměňující vše ve zlato se ztratila. Května už ji nepotřebovala, měla všeho dost. 
 
O škole v Libomyšli
 
 
V dobách, kdy školní docházka nebyla povinná, chodívaly děti z Libomyšle do školy v Lochovicích. Kolem roku 1780 jsou zmínky o dvou učitelích v Libomyšli. První se jmenoval Vocet a druhý byl Mráz, vysloužilý granátník. Protože žádná školní budova v té době nebyla, vyučovali střídavě po domech, kde byly větší světnice. Stravu dostával Vocet i jeho následovník Mráz „po střídě“ v obci. Sousedé z Libomyšle však toužili po postavení školy. Proto v roce1792 koupili v dražbě dříví ze zrušené kaple na Hrádku a použili ho ke stavbě nové školy, která byla vystavěná uprostřed návsi. Prvním učitelem v této škole se stal učitelský mládenec Matěj Škatula z Lochovic. Aby se mohl stát učitelem, připravoval se na své povolání v lochovické škole, kde se učil učitelem Jiřího Hykeše, tehdejšího lochovického učitele. Po dvouletém učení získal patřičné vědomosti, která musel mít, aby se mohl stát učitelem. A tak začal v roce 1794 v nové dřevěné škole, na libomyšlské návsi vyučovat. Ve školní světnici nejen učil, ale také bydlel. O byt měl sice postaráno, ale horší to bylo se stravováním a ostatními příjmy, které učitelé tehdy mívali. Obec se zavázala vyplácet mu ročně menší příspěvek na zakoupení dříví k topení ve škole. Dřevěná škola později sešla a na jejím místě byla postavená nová zděná. Do této školy až do roku 1864 chodily i děti ze Stašova, dokud i tam nebyla škola postavena. Dne 12. září 1883 byla rozšířena jednotřídka na dvojtřídku. Protože pro druhou třídu nebylo místo, dolšo ke stavbě nové budovy. Stavba nové, zděné budovy trvala od 6. června do 28. prosince 1885. Do té dříve vyučovalo a kde se říkávala „Ve staré škole“. Snad se zde učilo i před rokem 1864, kdy dřevěnou školu nebylo již možno používat a novější ještě nestála. Od 1. ledna 1891 byla při škole otevřena třída třetí. Dvě třídy byly v nové budově a třetí v sousední budově starší, která z části sloužila jako byt řídícího učitele. Od rolu 1920, kdy byla zřízena měšťanská škola v Lochovicích, kam začaly chodit děti z vyšších postupných ročníků, dětí ve škole v Libomyšli ubylo, a tak byla škola opět jen dvoutřídní, později pro malý počet dětí jen jednotřídní. V důsledku nové organizace škol v základní školy i malého počtu dětí, byla škola v Libomyšli k 30. červnu 1977 zrušena.