Pověsti
Mohyla bájné kněžny ?
Úzkou odbočku jsme na dlouhé návsi v Libomyšli málem minuli. Zacouváme autem kousek zpátky, protáhneme se mezi stodolami a najednou jsme za humny - a přímo před namise týčí Hrádek; záhadný pahorek, opředený spoustou strašidelných pověstí.......
Svůj název získal od tvrze, která na něm ve středověku stávala. Neví se, kdo tuto tvrz postavil, kdo na ní žil, ani jak zanikla. je zvláštní, jak historické záznamy o některých faktech zarputile mlčí. Je to snad proto, že z globálního hlediska šlo o dění bezvýznamné ? Nebo jsou tu ještě jiné důvody ? Karel Sklenář ve své knize Slepé uličky archeologie o libomyšlském Hrádku píše:
Kopec je s největší pravděpodobností umělého původu; mohl vzniknout při budování tvrze, ale bylo by málo pochopitelné, proč by se stavitelé namáhali vršit středověkou technikou tak vysoký násep v údolíčku uprostřed kopců přirozených.
Hrádek je opravdu monumentálním dílem a svoji rozlohou i výškou - 20 metrů nad úrovní terénu - překonává Homoli v Dušníkách. Vztyčen však byl zřejmě ve stejné době a ze stejných důvodů. Archeolog Maličký, působící v nedalekých Hořovicích, upozornil na tuto lokalitu jako na dalšího možného kandidáta na mohylu bájné kněžny Kazi. Kronikář Kosmas totož popisuje její umístění dost neurčitě ( blízko řeky Mže, za horou Oseka, při cestě do kraje bechyňského). Jenže ani tato mohutná mohyla není zřejmě dílem Slovanů. Je dalším z bodů dávné, pravěké sítě, pokrývající už před třemi tisíci lety Evropu.
Pověsti z Libomyšle a okolí
Pověsti
O ohnivém krocanu u Libomyšle
U Libomyšle na Hořovicku stával kdysi mlýn, u kterého byla veliká louka. Po té louce se někdy procházíval k půlnoci ohnivý krocan. Vídali jej lidé ze mlýna i mimojdoucí a báli se ho. Nakonec se v té noční době nikdo ven ze mlýna neodvažoval a tamtudy také nikdo nechodil. Stalo se, že pan otec přijal nového pacholka ke koním; byl to chasník srdnatý, ničeho se nebál a byl by se postavil každému. Když slyšel ve mlýně povídal o ohnivém krocanu, smál se tomu, takového ptáka že ještě neviděl, že bůhvíco viděli, on že neuvěří, dokud sám neuzří.
Tou dobou se krocan dlouho neukazoval. Až jedné noci na podzim bylo nebe plné mraků, všichni ve mlýně už spali, když přiběhl o půlnoci do konírny prášek a budil pacholka: „Vstávejte, vstávejte, ohnivý krocan je na louce!“
Rozespalý pacholek si sedne na posteli, dívá se na práška a povídá mu: „Cože, ohnivý krocan? Kluku, jestli se ze mne děláš dobrý den, uvidíš, co ti jich namelu!“
„Jen pojďte honem!“ prášek udýchaný na to, „dokud tam je, abyste uvěřil.“ Pacholek tedy vyskočil, natáhl jen kalhoty a pospíchá s práškem na dvůr a na zahradu. Tam ho vedl prášek k zahradní zdi, za kterou se rozkládá louka.
„Podívejte se, tamhle, tamhle!“ šeptal vyděšený prášek, jednou rukou se držel pacholka a druhou ukazoval na louku. A tam se skutečně volným krokem procházel veliký ohnivý krocan, svítil v té tmě a šel z něj strach.
Pacholek nechtěl věřit vlastním očím. Cítil, že se prášek třese strachy jako osika. Aby tomu udělal konec, shýbl se pro klacek, který tam ležel, přehoupl se přes zeď a byl na louce. „Počkej, ukážu ti, jak se musí na takovéhle ptáčky!“ zavolal na práška a hnal se ke krocanovi. Ale jak se k ptáku přiblížil, ten mu skočil tak prudce do obličeje, že pacholek ztratil rovnováhu a zapotácel se. V tom už mu seděl krocan na zádech, kloval jej zobákem do hlavy a bil těžkými křídly.
Pacholek celý omámený začal utíkat ke mlýnu. Pro krocanova křídla neviděl na cestu. Doklopýtal až ke vratům a tam upadl. Krocan příšerně zakřičel a zmizel. Pacholek ležel před mlýnem bez sebe, než na zavolání práškovo přiběhli mlynář a chasa.
Podařilo se jim pacholka vzkřísit, ale ten byl hrozně zesláblý, slovo z něj nevypadlo. Uložili ho na lože, ležel jako bez ducha. Ani doktor neuměl pomoci. Třetího dne pacholek skonal. Ohnivý krocan se už ale u libomyšlského mlýna nikdy neukázal.
Komu se dostane hrádeckých pokladů
V Libomyšli se udržuje podání, že pokladů hrádeckých se dostane až devátému pokolení Rubášovic. Tato rodina bydlela v čp. 116, kde nyní žijí manželé Jíšovi. Ve třicátých letech 20. století bylo prý jejich pokolení teprve čtvrté.
Co se stalo při kopání pokladu na Hrádku
Kdysi několik mužů hledalo na Hrádku poklad. Po čase narazili na tajemné železné dveře. Když je chtěli otevřít, zaslechli od Libomyšle volání: „Hoří, hoří!“ Ulekli se a chtěli se vrátit. Vtom však železné dveře zmizely. A jak běželi z té chodby, uviděli na zemi žáby se žlutými proužky na těle. Jeden dělník z Neumětel si vzal s sebou dvě takové žáby, aby udělal svým dětem radost. Když je pak přinesl domů a postavil na podlahu, žáby se proměnily ve dvě hromádky dukátů.
O bílé paní
Jistý občan kopal na Hrádku, myslel, že se dokopá zlata. Když vyhloubil dosti hlubokou jámu, pojednou probořila se mu země pod nohama a on ocitl se v jakémsi podzemním sklepení. Tu objevila se před ním bíle oděná paní, která k němu pravila: „Věz, že pokladu se nikdo nedokopá a dokopati nemůže. Tebe jsem si vyvolila, abych ti to zjevila. Musíš se mi však přísahou zavázati, že to nikomu neprozradíš.“ Ubohý občan to slíbil. Paní mu vypravovala, že Hrádek je uvnitř celý ze zlata, leč není souzeno žádnému smrtelníkovi, by zlata toho dosáhl. Pak dovedla ho k východu a propustila. Občan ohlížel se po chodbě, kterou vyšel, leč nebylo po ní ani památky. Jen jáma, kterou vykopal, tam zůstala. Po celý život nikomu nic neřekl, až na smrtelné posteli to prozradil. Sotva však promluvil, zemřel.
Ze strachu utekl
U Libomyšle je nevelký vršek, kde před časy stával hrad s chrámem. Dodnes se však z něj nic nezachovalo, ale říká se tam „Na Hrádku“. Ježto se mnoho mluvilo o pokladech, ukrytých v temných štolách, přilákán byl jistý mladík, který na Hrádku kopal. Když se však dostal dovnitř, slyšel proti sobě údery, jako kdyby proti němu kopal někdo jiný. Strachem utekl.
Kovová rakev
Jistý Kubišta se na Hrádku také pokoušel o své štěstí. Po dlouhé, namáhavé práci narazil na tupý předmět, bylo to kovová rakev. I jal se ji nedočkavě otvírat s jistotou, že podle cinkotu jsou v ní samé peníze. V tom zaslechl třikrát své jméno. V domnění, že ho někdo překvapil, ohlédl se, avšak nikoho neviděl. Když však pohlédl zpět, rakev zmizela. I vrátil se domů v přesvědčení, že pokladů hrádeckých se snad nikdo nemá dokopat a že jsou jakousi neviditelnou rukou střeženy.
Jak byla selská draha kolem Hrádku přeměněna v panské pole
K rychtáři zálužskému jednou přišel justiciár ze zámku a sdělil mu, že přichází jménem kněžny, aby jí bylo dovoleno nasít si asi věrtel hrachu na zálužská draha a to místo aby jí bylo darováno. Sousedé rádi svolili, mysleli si, že na věrtel hrachu není třeba tak mnoho pozemků. Ale zklamali se. Již odpoledne přiklusalo několik jezdců a mezi nimi i sama kněžna. Projížděli draha všemi směry a kněžna sela hrášek po hrášku, až všechen vysela. Justiciár potom ohlásil rychtáři, že kněžna si hrách již zasela a že podle úmluvy je celé oseté místo její. Nic nepomohlo a draha byla přeměněna v panské pole.
Ohnivý soudek na Hrádku
Před dávnými lety, když na Hrádku ještě stával kostel, kutálel se každé noci kolem hrádeckého kopce ohnivý soudek, který vždy zmizel v zemi. Šel-li v tu dobu někdo právě kolem, soudek se k němu přivalil a řekl mu něco lidským hlasem. Co však to bylo, nikdo se nikdy nedozvěděl, neboť ten člověk nic neřekl a do roka zemřel.
